glutexo

Jaké byly nejužitečnější dárky, které jste kdy dostali? Jako malý jsem míval pod stromečkem horu dárků, i když v přepočtu na dnešní poměry to nebyl zrovna každý rok nový mobil či počítač. Ale bylo jich hodně a i když jich rok co rok ubývalo, jako dítě jsem z nich měl vždycky radost, ať se v krabicích obalených zdobným papírem skrývalo cokoliv.

Jak ale tvor roste a stárne, je většinou rád, když dostate vůbec něco. A po pravdě, než aby mi někdo k Vánocům nebo narozeninám nosil nějaké blbosti, to už je lepší spíš to nic. Výjimkou z tohoto pravidla jsou věci, které se dají sníst/vypít či jiným způsobem zkonzumovat, a pak většinou tematické věci. Plakát s Inujašou mi udělá radost vždycky.

Ale co z těch skutečně užitečných věcí, které tvoru zůstanou a pak je opravdu používá? Takových mnoho není a přijít na to, co by se komu mohlo hodit, to už je tuplem oříšek.

Mezi své favority bych zařadil malou sadu nářadí – šroubováčky a kleště, kterou jsem dostal od táty kdysi. Žel před asi rokem či dvěma někam zmizela, ale než se jí to stalo, provázela mě hlavně při pracech s počítačem a ušetřila mi jistě mnoho nervů. Druhým takovým darem by pak byl německo-český-česko-německý slovník od mámy k narozeninám: Už skoro deset let ho používám a o nic méně teď než kdysi. Dobře, o tolik méně, o kolik je toho v hlavě, ale nikdy nebyl odložen dále než na dosah od stolu.

Co dál? Rád bych uvedl knihu o Ruby, též od mámy k narozeninám, ale tu mám ještě příliš dlouho na to, abych to mohl posoudit. Třeba také plnicí pero od Mei (a jedno bombičkové od táty), jenže ačkoli byla obě tehdy přesně podle mých přání, hlavně v mých rukou je jakékoliv psadlo věcí silně netrvanlivou. Inu, však ono mě snad ještě něco napadne. Hlavně se bojím, že té Mei dlužím jistě za něco velké poděkování i takhle po mnoha letech, protože ta vždycky věděla nejlépe, jak udělat druhému radost! Ale já jsem hlava děravá a kdybyste mě zabili… Tak třeba někdy příště. :)

継続は力なり。
≃ Trpělivost přináší růže.

Teda ne tak docela, protože je zde na mysli spíše vytrvalost v dělání něčeho než v trpělivém čekání, ale to už tak u rčení bývá, že je každé jiné, ale přitom jsou si často podobná. ^^

Mám doma ode dneška dvě nové spolubydlící: Krysí děvčátka jmény Valgerdur a Aušra. Valgerdur podle vedlejší postavy z Indriðasonových detektivek, Aušra jako litevská bohyně úsvitu. Jsou jim pouhé čtyři týdny a dnes jsem si pro ně byl v Benešově. Jsem rád, že mám doma opět společnost.

Dnes jsem se vrátil ze zahraniční cesty. Bylo dobře i špatně, počasí přálo i nepřálo. Poznal jsem nové lidi, nové kraje, nové země, nové pokrmy. A až na pár boulí na hlavě a ztracený polštářek jsem celých devět dní přežil bez újmy. Jen na podrobnější dojmy budu potřebovat být odpočatější.

Po cestě domů bylo navíc velice příjemné setkání s Enderem, Hobí a BlackCharem, kdy jsme párkrát přeplavali bazén a postříleli se v OpenAréně. Skoro jak za starých časů. ^^

Fascinující: Přidal jsem jeden index do databáze svého zkoušeče ze slovíček a rázem se stránka s výpisem všech lekcí nenačítá půl minuty, ale tak vteřinu, a to si myslím, že většinu času zabere to, jak si to prohlížeč kreslí. Mám se ještě hodně co učit. :(

Ale hlavně bych tu obludnost měl přepsat do něčeho pořádného. Ale ono jaksi není proč, vzhledem k tomu, že k tomu, k čemu byl tento prográmek stvořen, slouží dobře, a ačkoli mu pár vlastností chybí, vždy se bez nich zatím dalo bez větších potíží obejít.

Stejně je jeho pointa spíše v tom, že se tvor ta slovíčka naučí ve chvíli, kdy je to toho systému vkládá, než v tom, že by se z nich pak zkoušel. Na druhou stranu, mám jich tam už fakt hodně (desetitisíce), takže pokud by se nějak zpříjemnila práce s nimi nějak víc než jen jednoduchá úprava-kategorizace-zkoušení a přidala nějaká ta statistika, mohl by se z toho stát poměrně slušný nástroj pro průběžné udržování znalostí. Zároveň je ale příjemné, že i v tom stádiu, v jakém ten prográmek aktuálně je, funguje přesně tak, jak jsem po něm vždycky chtěl.

Tož jsem se nakonec tedy rozhodl, že na tu zkoušku z Teorie japonského jazyka tedy pojedu, jakože už na první termín. Sice bych nejraději zůstal doma, protože mě stále bolí každý pohyb a hlavně pravá ruka se stále ještě ne a ne zahojit, ale na druhou stranu to při troše štěstí teďka budu mít z krku. Snad budou výsledky brzy.

Teď se nezbývá, než se naložit do japonštiny a uvidět, co se stane na zkoušce s Moritou. To se dá aspoň dělat v klidu a není potřeba u toho používat klávesnici, což bolí jak sviň. Tužka nebolí.

Akorát je mi blbě z nevyspání a ráno jsem ještě musel na nádraží potkat nějakého šmejda, který neměl nic lepšího na práci než mít blbé kecy na to, že jsem si dovolil si jít koupit jízdenku. Po cestě domů jsem si ale aspoň pořídil plyšovou myšku. Sice jsem se ani nepodíval, jak ta slečna vypadala, ale měla hezký hlas. Škoda, že jsem zrovna jel na autozombí.

A take by mě zajímalo, jak je možné, že když je probudím a jsem sotva schopen existence, jaktože ve mě byť jen představa snědení něčeho sladkého typu šáteček nebo buchta vyvolává pocity nevolnosti, zatímco kousek masa, slané pečivo nebo třeba brambory jsou v pohodě. Akorát se bojím, že fungovat takhle pravidelně, budu se brzy místo chůze kutálet.

Jsem velice šikovný: Povedlo se mi dnes se vysekat na kole kousek za Kuřím směrem na Nupaky. Nezpevněná krajnice udělala své. Ale opět jsem měl štěstí a nejelo zrovna ani z jedné strany nic, co by se mě snažilo přejet. Žel to však trochu odneslo jedno mé na’vijácké tričko, leč nic hrozného, nic co by nespravilo pár stehů na šicím stroji, a navíc na rameni, kde to ani nijak nehyzdí.

Takže natlučené rameno s drobným výronem jako bonusem, odřené koleno a holeň, jedna dlaň a jeden „kotník“ na ruce. Nic, na co by se umíralo. :)

Každopádně mám tedy ale projetu novou trasu – ze Říčan přes Průhonice na Koleje na Jižním městě a zpět. Jen aby toho nebylo málo, tak mě v Průhonicích chytil solidní slejvák a plus jsem si nebyl úplně jist, zda jedu dobře. Ale až na lékárničku jsem byl docela dobře vybaven, takže mě déšť nemusel moc rozházet a na místo jsem nakonec také dojel včas. A zpět pak také.

Každopádně přidávám si do povinné výbavy gázu, náplasti a obvaz, když už s sebou tahám ten dezinfekční gel.

Inu, jednou jsem jel do Prahy ze Říčan místo z Kolovrat a dopadlo to tedy úžasně: Na nádraží v Říčanech jsem přijel tak sotva abych vůbec stihnul vlak a průvodčí byl nekompromisní, takže žádné Světice, ale hezky čtyřicet korun přirážka. Inu, tak to koneckonců má být. Tož v Praze jsem holt služeb MHD nevyužil a neprodělal jsem zas tak moc oproti původnímu plánu jet tam a zpět na jízdenku PID. Řádově jen koruny. Ale při cestě domů to bylo veselé: Když přišel průvodčí, nemohl jsem jízdenku najít a tak jsem vysolil hezky za cestu z Hlaváku plus přirážku. Ale hledání jsem nevzdal, nakonec ji našel a průvodčí, za kterým jsem si doběhl, mi tu původní stornoval a dokonce rovnou vrátil peníze. Inu, šťastný konec, ale přijde mi, že mě vlastní roztržitost jednou dovede to pekel.

Fuj. Tak dnes to mohlo skončit také pěknou dopravní nehodou. Na místě, křižovatce, kudy chodí pořád spousta lidí, protože spojuje největší sídliště s autobusovou zastávkou. Je tam i přechod pro chodce, ale žel je z průchodu mezi pozemky na příčnou silnici špatně vidět. Já se měl pořádněji rozhlédnout, řidič auta se zase neměl co vřítit do křižovatky.

Že je potřeba si dávat sakra pozor na místech, kde i občas někdo jezdí, to je samozřejmé, ale že musí mít tvor oči na šťopkách i v místech, kde pokud lze potkat nějaké motorové vozidlo, tak většinou jen proto, že tam zabloudilo, to už je slabší. Po centru Prahy, po Černokostelecké, všude v pohodě, ale pak tvora málem smetou hned za barákem na cestě nulového významu, u které by se asi ani nikdo nezlobil, kdyby ji kdysi nevyasfaltovali.

Ale tak jo, no. Můžu být rád, že nejsem placat, ani nemusím nikomu nahrazovat škodu na autě. Stejně jako si vzít ponaučení, že stejně jako já může nedat pozor i někdo další, a když se takových faktorů sejde najednou moc, nemusí to dobře dopadnout.

Objevil se nám ve škole v přízemí velký poutač s portrétem Nečase. Opět s tím jeho úsměvem od ucha k uchu, který vyvolává nepotlačitelnou potřebu mu rozbít ciferník alespoň pěstí, když už ne botou. Aspoň plivnout bych si mohl… Vzhledem k tomu, že jedné polovině národa zřejmě vyhovuje, jak to tu jde do prdele, a druhé to přijde pro jistotu zřejmě ještě málo, nemá cenu být nasrán na voliče, protože to by se pak tvor nemohl bavit asi nakonec s nikým. Tož aspoň na ty ksichty z bilbórdů: Když už nám ubližují, tak ať se při tom aspoň nesmějí.